pátek 30. prosince 2011

PF 2012

Mé PFko sice není o jídle a vůbec se na tyhle stránky nehodí, ale je pro vás všechny, kteří to tu sledujete. Díky!


středa 28. prosince 2011

Dáš si kachnu, Štěpáne?

Pečení celého ptáka v troubě, to je něco, co se mi ještě dosud nestalo. A kdy jindy je na to tak jedinečná příležitost jako na sv. Štěpána? Sv. Martin je příležitost, jak se opít mladým vínem, aby člověk nemusel chvíli myslet na školu, ale o Vánocích se prostě nic nedělá! :) A máma v polovině prosince koupila kachnu. Kachnu mraženou, původ jsem nezkoumala, ale co. Mně jde tentokrát o akt přípravy, na supersuroviny prostě kašlu, hlavně že jsou nějaké. Takže mražená kachna, zelí z makra a brambory na knedlíky neznámého varného typu (máma na podzim bere x pytlů brambor od nějakého zemědělce, a jakékoliv jiné brambory máme doma zakázané používat, dokud jsou tyto - takže celý rok ;).

Jak ale upéct kachnu? Nejdřív jsem zkoumala různé exotické recepty zahrnující kaštany, pomeranče, jablka, cokoliv... Ale nakonec jsme se na to vykašlala, kachnu osolila, okmínovala a dala péct do trouby na 110° na asi 6 hodin. Našla jsem recepty třináctihodinové i dvouhodinové, tak jsem to vzala středem podle Florentýny a jejího receptu z letošního Gurmetu (nebo nějakého takového časopisu). Trochu mě mrzí, že jsem nějak zapomněla kachnu nasolit už den předem, jak jsem také našla v nějakých radách, ale tak ještě někdy kachnu dělat budu.


Zelí červené, to je jasné, podusit se skořicí, bobkolistem, 3 hřebíčky, nastrouhaným jablkem, troškou octu a cukru a.... Po změknutí to bylo divné, tak jsem zelí ještě dosolila, dooctovala, dopepřila a doufala, že se do večera nějak rozleží :). Nakonec zasáhla máma a proklaté zelí se dalo jíst.

Také jsem se pořád nemohla rozhodnout, jaké knedlíky k té kachně a zelí udělám. Houskové? Bramborové? Obyčejné houskové? Karlovarské? Obyčejné bramborové? Chlupaté? A to existuje asi tak milion dalších druhů!! (Třeba bramborové plněné kaštany, wow...)
Hledala jsem v časopisech, knížkách, na internetu, a nakonec jsem skončila u Vilemíny. Chlupaté (tedy z brambor) knedlíky s houskou? To je to pravé pro nerozhodné kuchaře! :) Zkušební knedlík se mi ve vodě totálně rozpadl, takže trošku hrubé mouky jsem přidala, ale tyhle knedlíky mě rozhodně zaujaly.


A jak to celé dopadlo?


Maso odpadalo od kosti, knedlíky nakonec držely pohromadě, tři pochvaly od tří strávníků, co víc si přát? :) Snad jen více času na takové pokusy! :)

pondělí 26. prosince 2011

Rybičky, rybičky, rybáři jedou!

Na Štědrý den kapra, to je jasné. Od té doby, co ho děda začal dobrovolně stahovat z kůže a od té doby, co jsme ho začali nakládat do piva, jsou mé Vánoce šťastnější. Kaprem, bramborovým salátem ani rybí polévkou vás nebudu zatěžovat. Zvlášť bramborový salát a rybí polévka jsou věci, které sice každý dělá jinak, ale do polévky doma dělám tak maximálně krutony, takže tento blog budu zatěžovat historkou "Ája vaří poprvé rybí polévku" až někdy příště.

O čem jsem ale chtěla psát především je sváteční večeře č.2. Děti rozvedených rodičů často mívají dvoje Vánoce (jéj;), ale protože už nejsem až tak úplně dítě, tak jsem byla pověřená vařením (vyslechla jsem si, že táta by určitě vařil hrozně dobře, kdyby vařil, ale ono ho to ukrutně nebaví, takže jak by vařil, kdyby vařil, se nikdy nedozvíme).

Přeci jen se jednalo o skoro-štědrovečerní jídlo, tak jsem si řekla, že to sfouknu zase rybou, tentokrát ale tou růžovou, kterou taky všichni znají. Nechtělo se mi s ničím moc patlat, přeci jen mě další den čekala kachna (ale o tom zase až příště :). Prolistovala jsem nějakou kuchařku, nějaký časopis a nakonec vyhrál losos na citrusech s voňavými bramborami - neuvěřitelně jednoduché, neuvěřitelně efektní. 


Nevím, proč recept mluví o voňavých bramborech, ale dobré byly určitě, aspoň z táty pořád padala slova významem někde mezi "zajímavé" a "výborné". K tomu jednoduchý nasládlý salát z dubáčku a rukoly a všichni se k mé radosti olizovali až za ušima.


Salátovou zálivku nejraději dělám z olivového oleje, balzamikového octa a javorového sirupu. Vzhledem k hořčici v bramborách jsem ji přidala i do zálivky - vše podle oka. A zapomněla jsem osolit, ale mně to nevadilo, to jen brácha se ptal, jestli není v lednici nějaký dressing (no fuj! :o)).

pondělí 14. listopadu 2011

Tragédie ztraceného času

Nedávno pan Cuketka založil na svém webu diskuzní vlákno "Co vás nejvíc odrazuje od vaření?" Bez váhání jsem odpověděla, že především čas. Smutné však je, že jíst se musí, jediné jídlo z "cizí kuchyně", co si zatím můžu dovolit, je z menzy, a i to je jen 2-3x týdně. A pak tu zbývá chleba, párky, smažený vajíčka,...

Já vím - výmluvy výmluvy!!

A máte pravdu, existuje spousta jídel, kterými byste sice asi nepohostili návštěvu, ale jsou relativně dobrá, levná, nenáročná na čas i suroviny.

Stává se vám občas, že najednou nenávidíte to, co normálně milujete? Syndrom vyhoření?

Vaření v časovém presu, omezené množství surovin, vybavení, finance, omezená invence, vaření pro jednoho!

Teď jsem si spočítala, kolik počítačového času jsem na čem včera strávila. Připadala jsem si opravdu pracovitá, přesto tam nějak vznikly asi 4 hodiny, které jsem asi mohla využít třeba k vaření, že? (Ve skutečnosti vždycky "vařím" aspoň na internetu, třeba jsem se koukala na vizitky YouTube Next Chef :)

Co jsem ale chtěla říct především - v listopadu to bude záhul s prací do školy, s mou pseudoprací za peníze a vůbec. Nevím přesně, jak to bude vypadat v prosinci, ale i kdybych vám sem měla dát fotky smažených vajíček (já je vždycky vysušila, ale skoro bych řekla, že teď už dělám moc dobré :), tak něco vlastoručně uvařím! :)

čtvrtek 3. listopadu 2011

Chuťové kombinace

Lehce se ještě vrátím k dýním. Z dýně jsem přeci vařila už i na blogu - dýňovou polévku! Ale asi to nebylo úplně něco, co bych si ráda zapsala do svého zápisníčku s recepty (mimochodem, jak se vám líbí "americký" způsob schraňování receptů? :)).

Na jeden jediný dýňový recept vzpomínám ráda a to byl dýňovo-zázvorový chlebíček. Určitě jste už slyšeli o cuketové nebo mrkvové buchtě. V zásadě v tom těstu tyhle suroviny nejsou moc cítit, ale těsto zvláční. A stejně tak to umí dýně. A když k ní přidáte perníkové koření a dvakrát větší dávku mletého zázvoru, než je uvedeno v receptu (dýni stačí nastrouhat, nemusíte vyrábět pyré), je to jízda! Fotit se nestihlo, by to příliš dobré :)

Chtěla jsem ale poukázat na něco úplně jiného. Dýni nemusím a třeba jsem zatím jen nenašla jejího dokonalého společníka (zázvor není úplně společník, ale spíš tak trochu vrah ;), ale zato jsem našla pěkné schéma, které postihuje nejběžnější potraviny a jejich kombinace. To kdybyste chtěli vařit a nevěděli, jestli se mrkev hodí k cibuli. Samozřejmě je to spíš taková hříčka, těch kombinací je na světě neuvěřitelná hromada, ale třeba tam někdo najdete inspiraci pro dnešní večeři :)

neděle 30. října 2011

Jak nepéct dýňový koláč

Ačkoliv je zase sezóna dýní, letos už se nejedná o takový trhák, jako před pár lety, když se rozjel prodej dýní hokkaidó. Na druhou stranu se tahle surovina tak nějak obecně dala do povědomí a dneska už není problém sehnat i jiné druhy dýní. A nebo to bylo možné i dřív, ale nikdo nevěděl, co s tím :)

Já jsem dlouho odolávala - něco, co dělají všichni, mě už z (jakéhosi hloupého) principu odrazuje, ať už jde o nové "boží" cvičení jako třeba zumba, nebo o znovuobjevenou surovinu, jako je právě dýně.

Dýňová horečka během těch pár let trochu vychladla, přestože podobně jako chřipka přijde na podzim, ale už jsem velká holka a zkusit se musí všechno.

Jenže já dýním pořád nějak nemůžu přijít na chuť! Pořád to zkouším a pořád nic. Možná něco dělám špatně, ale tak moc mizerná kuchařka sice nejsem (i když poslední dobou to jde se mnou od desíti k pěti :o). Zkoušela jsem dýňovou polévku, dýňové máslo, dýňovou něco-jako-marmeládu, dýňové risotto a dneska to dospělo až k dýňovému koláči. Na Zelňáku jsem koupila tento týden kus takové té obrovské dýně (paní to prodávala už naporcované, což bylo milé), tak jsem se rozhodla zužitkovat ho sladce.


Už na fotce si můžete všimnou připálených ořechů, ty jsou ale na celém koláči pořád to nejlepší. Dýňová náplň (dýně, vejce, kondenzované mléko, nějaké to koření) je dýňová poměrně výrazně, ale ona je dýně sama o sobě dost mdlá, takže něco tomu prostě chybí!

Laškovala jsem s myšlenkou hodit do náplně tvaroh a asi jsem to měla udělat. Na tom ale nezáleží, třeba jsem měla špatný recept, ale opravdu je možné, že mě žádná dýňová pochutina zatím nijak nezaujala?

neděle 9. října 2011

10 mýtů o jídle

Doporučuju k přečtení článek z Lifehacker.com : 10 nehynoucích mýtů o jídle, především, pokud se bojíte hliníkových příborů, solíte vodu až začne vařit a nejíte na noc.

Bellatti also makes the point that if you're the type of person who's up very late, setting an arbitrary time to stop eating at night isn't going to help you lose weight, it's just going to make you skip a meal. DiBona had something specific to say about meal skipping, and how dangerous it can be: "Just several years ago, I remember reading in Cosmopolitan magazine that skipping breakfast or lunch following a "night of indulgence" could aid in one's efforts to lose weight. The editors couldn't have been more wrong. If a meal is skipped, the body begins a process of metabolic slowing commonly referred to as ‘starvation mode.'" She continued, "Additionally, surges of hormones then encourage overeating at the next meal, resulting in a higher caloric intake at the day's end. Keeping one's blood sugar balanced with small meals and snacks throughout the day is a much more successful approach for weight maintenance and mental alertness."

čtvrtek 6. října 2011

Cooked in Kazakhstan - pečivo

Připadám si hrozně nezodpovědně!

Když se totiž tak probírám fotkama, tak zjišťuji, že jsem v Kazachstánu fotila hrozně málo jídla! A i tak mi přišlo, že jsem nakonec nevyfotila to nejdůležitější - možná proto, že mi to pořád přišlo tak trochu stejné, a to, co nám bylo denním chlebem (v tomto případě doslova), uniklo objektivu.

Ke každému jídlu, ať už ke snídani, obědu, večeři či svačině, se podávají lepjošky. Vygůglila jsem, že se dělají v podstatě asi po celé střední Asii, a že se jedná o nekvašený chléb. Mají podobu placek se stlačeným středem s (nejčastěji) florálním motivem - ty bývají různě veliký.

Jediná fotografie, kterou jsem našla ve svém archivu je tato:


...což zjevně není příliš reprezentativní vzorek :) chléb se totiž trhá (to je na lepjoškách nejlepší :) a já jsem navíc už před focením stihla vytrhnout ten stlačený střed ;).

No tak si vypůjčím jednu fotku z internetu, abyste měli lepší přehled. (Po kliknutí na obrázek najede článek o kyrgyzstánské kuchyni.)


Pak jsem tu potkala ještě dva druhy pečiva. Jeden vypadal asi takto, bohužel si ale nevzpomenu, jak se to jmenuje.


Možná to byla samsa bez náplně, ale nerada bych kecala. Bylo to nafouklé a duté a svou nasládlostí to připomínalo českou koblihu.

A pak jsou tady právě ty samsy, což jsou placky plněné nejčastěji mletým (skopovým) masem nebo zelím, nebo obojím.

Ty vám ale taky neukážu, protože jsou schované v igelitce :)


Když to hodíte do google, najde to většinou takové trojúhelnikovité šátečky, které navíc můžou být jak pečené, tak smažené, nicméně v naší záhadné igelitce se ale schovávají pěkné pečené placičky - ideální do vlaku nebo na výlet :)

středa 5. října 2011

Čerstvé těstoviny v Brně

Dneska jsem si udělala radost!




Nikdy jsem nezkoušela čerstvé těstoviny, možná v nějaké restauraci, ale žádnou konkrétní si teď nevybavuji. Vím, že pražáci to teď mají jednoduché - zajdou na trh a koupí karlovarskou Čerstvou pastu. No ale co my na Moravě? My máme leda houby.

Tedy alespoň dodnes jsem si to myslela. 

Ráno jsem musela k doktorce, proto už nemělo velký význam jezdit do školy do Lednice. Místo toho jsem si prošla Masarykovu ulici, jejíž analýzu budu zpracovávat do jedné školní práce, a zamířila na Zelňák, kde už jsem nebyla... dlouho. Z Masaryčky jsem uhnula do ulice Květinářské a KUK! Obchod s italskými pochoutkami na mě hlásil "Čerstvé těstoviny".

Šla jsem dovnitř, zběžně omrkla sortiment (spousta drahých italsky vypadajících věcí), a zamířila k pultu s čerstvými těstovinami. Ceny 13 - 20 Kč / 100 g. Já vlastně ani nevím, jestli je to moc nebo málo, protože jsem čerstvé těstoviny nikde nekupovala, ale vzala jsem si 100 g nejlevnějších tagliatelle "na ochutnání".

Na Zelňáku jsem přikoupila hlívu (ano, máme na Moravě houby :) a brokolici, v Orreru v Radnické ulici kousek Gran Moravie, a šla domů vařit, juchéééj :)

(Chtělo by to pořídit si bílý talíř a nějakou tu praxi ve foodstylingu a focení, já vím ;)

Na receptu není ani troška složitosti a hlavně - čerstvé těstoviny bych (stejně jako rýži basmati) mohla jíst snad i samotné :)

Těstoviny s hlívou a brokolicí (2 menší porce)

100 g čerstvých těstovin
1 menší brokolice (cca 300 g)
200 g hlívy ústřičné
parmazán či Gran Moravia podle oka
lžíce oleje, sůl

  • Dáme pomalu vařit vodu na těstoviny a mezitím nakrájíme hlívu a brokolici na kousky / plátky / jak je libo.
  • Na trošce oleje orestujeme hlívu, přidáme brokolici, podlijeme troškou vody a dusíme.
  • Nezabere to více než 5 minut. Jde hlavně o to, aby brokolice byla ještě trošku křupavá, nikdo přeci nemá rád zelené bahno :)
  • Hodíme těstoviny do vařící vody, osolíme a na mírném ohni vaříme do stavu "al dente". Říká se, že čerstvým těstovinám stačí 2-3 minuty, ale tyhle chtěly spíš 5.
  • Nakonec můžete buď smíchat všechno dohromady (i se sýrem) a nebo servírovat ve vrstvách. Jenže většina lidí si to na talíři stejně smíchá, takže je to asi jedno :)

A cena za dámskou porci je pořád menší než v menze :)

pondělí 3. října 2011

Cooked in Kazakhstan - saláty

Mé první seznámení s kazašskou kuchyní bylo velice rozpačité. Tehdy jsem ale ani nevěděla, o co se jedná, jen jsem to okometricky zhodnotila a řekla si, že to chutnat nemusím.

Na samém začátku tohoto roku jsem přijela domů a objevila tam několik talířků s podivně vypadajícími pokrmy, které zbyly z novoročních oslav. Co si doteď jasně vybavuji, byla na nudličky nakrouhaná mrkev v podstatě obalená olejem (jak ta se leskla!) a vážně podivně ochucená. To jsem se ještě odvážila ochutnat, ale kopeček neidentifikovatelných ingrediencí (později jsem zjistila, že se jednalo především o brambory, hrášek a řepu) v majonéze, před tím se mé chuťové buňky schovaly, jen to viděly.

Svět je zkrátka malý a tak nejen, že si bratr našel dívku z Kazachstánu, ale máma má v ČR kazašskou kamarádku, se kterou slavila Silvestra. (A dle všeho ještě prý máme nějakou velmi vzdálenou příbuznou v Průhonicích, což je od Říčan, co by kamenem dohodil.)

Myslím, že jsem tehdy objevila ještě nějaké masové cosi, a pokud to nebylo smažené, určitě to bylo také hojně "dochucené" olejem.


Na začátku letošního září jsem bohužel zjistila, že hojnost oleje, případně majonézy je zcela normální! Aspoň tedy v Kazachstánu. Salát na obrázku byl jeden z těch lepších, co jsem tam jedla. Vlastně - ony ty saláty jsou většinou v podstatě docela dobré, ale když už tu mastnou zeleninu jíte už několikátý den, přeci jen si možná uvědomíte, že byste rádi zakousli do obyčejného rajčete :)

Nejčastější varianty salátů byly mrkvový, rajčatovo-cibulový, občas ze zelí a řepy, a variace na bramborový - zhruba tak jak ho známe u nás.


A důležité je, že v Kazachstánu rádi krájí (nebo spíše strouhají) zeleninu na nudličky. A to musím uznat, že se mi líbí :)


neděle 2. října 2011

Babí sobota

V mém ideálním světě je ročně více než 150 slunečných dnů, většinou s mraky typu cirrus, případně cirrocumulus (vše o mracích :), aby byly zajímavější fotky. Také v tomto světě mám čas a peníze na různé kulinářské pokusy, ale především mám spoustu přátel, kteří rádi (a ideálně dobře :) vaří a vzájemně se zveme na různé snídaně, obědy a večeře, povídáme si a užíváme života. Že se v ideálním světě všichni mají rádi a jsou sluníčkoví, to snad nemusím zmiňovat :)

Jak už to bývá, svět samozřejmě ideálně není, slunečné babí létou taky jednou skončí a nastane vlhký podzim plný plískanic, o zimě vládnoucí ve městech sněhovými břečkami ani nemluvě.

Včera jsem ale byli pozvaní na snídani a bylo to boží! Sice nebylo úplně teplo, ale o to nakonec vůbec nejde. Jde o tu společnost, kávu, čaj, domácí limonádu, mísu plnou brusinkových scones a nebo porkovou pomazánku. 

Sice jsem tedy nebyla v Praze na Apetit pikniku - a tam byl asi každý, kdo má s jídlem trochu víc co společného :) - ale u nás v Krně zase začínal týden kávy a to je taky přeci počin měsíce! 


Stojí za tím určitě spousta práce, program je opravdu bohatý, tak by bylo škoda nezajít aspoň někam. Takže kdo je dnes v Brně, povinně do Café Mittee pomalovat vlastní kelímek na coffee to go :)


A kdo bude v Brně kdykoliv během týdne a bude mít dvě hodinky času, tak si udělejte hravou procházku Kolkolem kaváren .

Šup do Brna, týden kávy už začal!

pátek 30. září 2011

Který byste raději?

Ještě jednou krátká dortová zmínka. Můj bratr s mou nynější švagrovou totiž měli svatby dvě - jednu malou a druhou "velkou" (ona totiž byla na Kazachstán malá :). Takže měli samozřejmě i dva dorty.

Který je lákavější? :) (vpravo anketa-->)




Konec chlubení, příště už něco o kazašském jídle :)

středa 21. září 2011

Jsem jediný člověk na světě, co neumí jíst s brýlemi

No vážně. Dioptrické brýle (na dálku) nosím... pravda, ne moc dlouho. Respektive pořídila jsem si je asi před pěti lety, kdy jsem přišla na vysokou a zjistila, že vzdálenost z lavic posluchárny k promítanému textu, je podstatně větší než z druhé lavice běžné školní třídy k tabuli. Zkrátka veškeré písmo se pro mě stalo poměrně špatně čitelným. Doktorka mi brýle skoro nechtěla napsat (nebudu se hádat o tom, jestli byla nebo nebyla hloupá), protože mám přeci jen půl dioptrie! Nakonec ale na pravém oku našla dokonce tři čtvrtě, tak tedy brýle by byly.

Jenže jinak jsem viděla docela dobře a v běžném životě jsem nijak nepociťovala potřebu je nosit. Takže jenom do školy a na řízení. A do kina jsem je zapomínala.

Jenže jak se v poslední době zdá, zrak se mi zhoršuje, tak jsem brýle začala nosit víceméně pořád a uvidíme, co se stane.

Jenže já v nich neumím jíst!
 
Talíř na stole je pod tak špatným úhlem, že mi dolní obroučka brýlí vadí. Vlastně mi vadí spíš dolní okraj než dolní obroučka, mám totiž ještě jedny brýle opatřené pouze horní obroučkou, a i ty si při jídle sundavám.

Asi je tedy evidentní, že jíme i očima, protože když nemůžu svoje jídlo pořádně vnímat vizuálně, tak se cítím zkrátka nesvá. Pravda, v totální tmě jsem ještě jíst nezkoušela :)

pondělí 19. září 2011

Svatební dort

O tom, že se chystám péct svatební dort, jsem již psala. O tom, že to bude v Kazachstánu, také. A jak to dopadlo?

K dokonalosti má daleko, ale co je dokonalost? Líbil se, chutnal a snědl se celý. A na ničem jiném nakonec nezáleží. Dokonce padlo takové slovo jako gorgeous, tak co víc si přát :)

Dort jsme s mámou a babičkou vytvořily v podstatě dle receptu zkušebního dortu. Navíc v podobných podmínkách - bez váhy a s podivnou troubou. Z prvního korpusu byl tak trochu šutr, ale naštěstí se to celé rozleželo do poživatelné podoby.
Hraní s modelínou  mi nikdy moc nešlo a když takovou jedlou modelínu vyrábíte a modelujete z ní v teplotě vyšší než 30°C, má to za následek to, že ukrutným tempem vysychá, láme se a vůbec ztrácí svou plasticitu. Připočtěte do toho podivnou konzistenci kazašského moučkového cukru, který se prodává pouze po 50 g balíčcích (sušené mléko jsem si přivezla raději z ČR), a snahu něco úchvatného vymodelovat mezi dvanáctou a čtvrtou hodinou ranní. Vznikne něco takového:


Vysoký korpus se potahuje podstatně hůře, než nízký, to je asi logické, a tenhle byl navíc řádně hrbolatý a pochybný ;)

Jak se ale dle ohlasů ukázalo - péct se zkrátka musí s láskou. A svatební dorty obzvlášť.

pondělí 5. září 2011

Tak jsem toho v sobotu moc napsat nestihla - nesnáším totiž balení, takže jsem vždycky dala do kufru dvě věci a šla se mazlit s kočkou :)

Jsem (snad už touto dobou) někde tady:


Zvětšit mapu

A doufám, že tu najdu nějaké dobré jídlo, abych vám o něm mohla napsat :)

neděle 4. září 2011

Hrachová kaše


Hrachová kaše je zkrátka a jednoduše mé oblíbené jídlo chudých. Žlutý hrách se dle návodu na sáčku ani nemusí namáčet (přesto to dělám) a hlavně příprava hrachové kaše vůbec netrvá dlouho. Resp. uvaření hrachu sice trvá déle, ale nemusíte se o něj prakticky starat, takže je to bez námahy. Stačí hrášek trochu rozvařit a už ani nemusíte mixovat či pasírovat, kaše se udělá sama.


V zásadě stačí osolit a máte hotovo, je to dobré i tak. Protože ale to by bylo zas až moc jednoduché, tak doporučuji přidat saturejku, tymián nebo bobkový list, trochu česneku, pepř a podávat s osmahnutou cibulkou (ideálně na sádle, to je prostě lepčejší :)) nebo slaninou (nebo obojím), bohatší mohou přidat i plátek uzeného. A co je důležité - je to opravdu syté.



Porce samotné hrachové kaše bez ničeho vyjde asi tak na 5 korun (fakt! :). Plátek uzeného sám o sobě stojí asi tak 13 Kč, ale doporučím investovat do nějakého, který nechutná jak spálená podešev. Nějak jsem chtěla vyzkoušet obchůdek s nápisem "domácí uzené" a zjevně to úplně nevyšlo.

sobota 3. září 2011

Italské letní odpoledne

Ještě, než se s vámi na dva týdny rozloučím (trochu pochybuju, že budu mít v Kazachstánu čas a náladu vysedávat u internetu, ale kdo ví, třeba to tam bude hrozná nuda, aspoň brácha pořád říká, že tam nic není :), tak sem napíšu pár článků, nastavím u nich čas vydání, aby vás ve čtečce aspoň ještě pár dní občas něco překvapilo :)

Mám totiž pár fotek, které ne a ne sem dát, tak tedy dneska, před odjezdem, se na to vrhám.

Protože už to zase vypadá na léto (i když noci jsou poněkud chladné), začínám letní zeleninovou klasikou, a až trochu přituhne, můžete si uvařit něco hutnějšího, třeba luštěniny.


Už z obrázku určitě tušíte, o co se jedná.

Caprese - jídlo, ve kterém jsem nikdy neviděla smysl, snad proto, že mozzarella, co koupíte běžně v obchodech mi fakt nechutná. Snad proto, že sehnat čerstvou bazalku není až tak jednoduché (a vypěstovat mi nikdy nějak nešla, potřebuje dost světla). A snad proto, že na olivový olej jsem si hrozně dlouho "musela" zvykat, o balzamikovém octu ani nemluvím. Nakonec jsem zjistila, že obě tekutiny mají své zvláštní kouzlo, a už se bez nich nedá jen tak v klidu být.

Mozzarellu jsem ale tuhle objevila v brněnské podnikové prodejně sýrárny Orrero - La Formaggeria (je i na SCUKu). Sýr nemají v nálevu, což ani nevím, jestli je dobře nebo špatně, každopádně tahle mozzarella má chuť a to ne chuť starých pneumatik, prostě jsem se do ní zamilovala! A když už je člověk v Orreru, tak je to jen pár kroků na Zelňák pro čerstvou bazalku a rajčata. No co víc si přát!

Máte mozzarellu? A rajčata? Bazalku, olivový olej, balzamikový ocet, sůl pepř a případně trochu bílé křupavé bagety

Pak máte caprese!


Nejznámnější způsob podávání je prokládání plátků rajčat plátky mozzarelly, ale nakonec - je to na vás, jak si to uspořádáte. Důležité je posypání bazalkovými lístky, zakápnutí olejem a octem, lehounké osolení a opepření. A pak už si to můžete jíst jak chcete.


Hlavně pomalu a vychutnávejte :)

Za porci 100 g mozzarely, 150 g rajčat a čtvrtky bagety v akci dáte nějakých plus mínus 35 Kč.

středa 31. srpna 2011

Koukejte, co jsem našla!

To je TEN dort :)



Njn, že fotím na foťák bez karty, to jsem si už zvykla, ale že fotím s foťákem s kartou a následně ji v tom foťáku nevidím, to je novinka.

Blízká setkání třetího druhu

Znáte ten film? Musím přiznat, že já si ho teď moc nevybavuji, ale ČSFD říká:
Setkání lidstva s mimozemšťany totiž není žádnou idylickou pohádkou (jako je pozdější dětský E. T.), ale událostí určenou zásadním nepochopením, až násilným chováním mimozemšťanů a absencí (zjevnou) jakéhokoliv citu či pochopení."

Zaměňme výraz mimozemšťan slovem číšník a hned máme úvod k včerejšímu večeru.

Jako toto léto již mnohokrát, i včera jsme si zašli s Jiříkem na pivko k Tesařovi. Hostinec U Tesaře je blízko, točí tam nepasterovaného Záviše, mají zahrádku, pomazánku a čtvrtku chleba za 60 korun, a vůbec se nám tam tak nějak líbí.
Těsně před desátou večerní se k nám připojili dva kamarádi, z nichž jeden byl hladový. Nejen, že obsluze trvalo, než vůbec přišla, ale když se náš hladový kamarád ptal, jestli by mohl dostat ještě něco k jídlu, aspoň pomazánku, tak se číšník podíval na hodinky, zamyslel se s dlouhým „hmmmmmm“ a dodal:,,Už ne.“ Když ho hladový kamarád prosil o cokoliv, třeba nějaké brambůrky, sušenky, cokoliv k jídlu, tak se číšník zeptal: „,Tomu říkáte jídlo?“

To jsme nemohli nechat jen tak. Normálně bychom to asi neřešili, ale s tímto číšníkem jsme už jednou měli nepříliš dobrou zkušenost (jako s jediným, jinak je U Tesaře obsluha milá) a jeho „hmmmmmmmmm, ne“ nás přesvědčilo o tom, že jinde bychom mohli pochodit lépe. Kamarád si odskočil a Jirka zatím zašel dovnitř a zeptal se milé blondýnky, jestli by nebylo ještě něco k jídlu, třeba nějaká pomazánka. Slíbila, že se alespoň zeptá nebo vyhrabe nějaký kus brambůrek.  Přání však slyšel kuchař a hned řekl, že pokud pomazánka stačí, tak to není problém. Žádný stres, vše s úsměvem, klídek. 

Nejvíc nás ten večer pobavilo, když pomazánku s chlebem přinesl náš „oblíbený“ číšník se slovy „to je jako pro vás, jo?“ a pohledem, který vraždil. 

Malá vzdělávací vsuvka:
Arogance nebo arrogance (franc. arrogance) je povahová vlastnost lidí, kteří mají nadměrně silné ego, nadměrné sebevědomí. Projevuje se jako naduté, domýšlivé, pyšné či pohrdavé vystupováním vůči druhým lidem.

O něco později jsme udělali tu osudovou chybu, že jsme se té milé blondýnky zeptali, jestli je tento číšník nějaký majitel, provozní nebo tak něco, a zmínili jsme se, že je fakt nepříjemný a chová se arogantně. Na jeho obranu nám řekla, že dneska celý den nejedl, tak je naštvaný. Resp., že mu kuchař nechtěl udělat jídlo. Jestli se tak chová i ke kuchaři, tak není divu :)

Že to bylo osudová chyba, se ukázalo až při placení, kdy nás sice přišla zkásnout nějaká slečna, ale najednou se přihnal i onen číšník (jak se ukázalo - vedoucí směny) a začal se ptát, jestli na nás byl nějaký nepříjemný, jestli jsme měli nějaký problém a proč to proboha neřekneme přímo jemu, ale musí se to k němu dostat nějakým šumem. Snažili jsme se mu v klidu vysvětlit, co nás podráždilo, ale nedařilo se. Tento člověk vás nenechá říct jedinou souvislou větu: vždy po pár slovech kohokoliv přerušil a po několikáté zopakoval to, co nám už říkal a různě se obhajoval. Ukázalo se, že pomazánku nám připravil majitel (který má na rozdíl od číšníka jasno, proč je důležitý spokojený zákazník), a jediný, kdo s jídlem má skutečně problém, je číšník, protože to řekl. Po chvíli monologu jsme byli vinni nejen objednávkou, ale drzostí, že jsme se odvážili stěžovat na nevstřícné zacházení. 
Zapojila jsem se i já (teda snažila se zapojit), a to v konfliktech zůstávám většinou stranou. Úsměvné je, že si už ani nepamatuji, co jsme mu chtěla říct  (snad proto, že jsem to neřekla celé), nicméně zaznělo tam slovo arogantní a bylo mi řečeno, že já! jsem arogantní. Aha :)

Byli jsme poučeni, že pokud se mu chceme vyhnout, máme si zjistit, co znamená krátký a dlouhý týden (asi budeme muset, protože to tady máme fakt rádi) a pán odešel.

Snad mu kuchař dal najíst aspoň před spaním… 


Motto dne: schůzky s blbcem odkládejte na neurčito.

pondělí 29. srpna 2011

Zkušební dort

Můj bratr se v září žení. V Kazachstánu. Babička s mámou dostaly za úkol upéct tam svatební dort (jedeme tam na dva týdny, ne jen na svatbu, samozřejmě :), a když jsem se to dozvěděla, tak jsem řekla: "tak to teda ne, dort vymyslím já!"

Vlastně nevím, co se mi stalo, dort jsem v životě pekla všehovšudy asi tak jeden a hned se chci vrhnout na svatební. Ale což, dort nemůže být nic složitého! Problém je hlavně v tom, že Kazachstánu bude horko horoucí a na místo svatby ještě pojedeme i s dortem nějakých 60 km kamsi, pravděpodobně jakýmsi přehřátým dopravním prostředkem.

Co naplat, dort nemusí být dobrý, hlavně, když bude dobře vypadat. A jediné, co mě napadlo, bylo naučit se pracovat s nějakou potahovací hmotou, protože je to pravděpodobně to jediné, co v horku udrží dort pohromadě. A když už, tak si ji i udělám sama - kdo ví, co se v Kazachstánu dá a nedá sehnat. 

Navíc jsme se v sobotu s kamarádkou stěhovaly, tak jsem si řekla, že zkušební dort bude ideální pro partu našich stěhovacích kamarádů. Dort se snědl celý a nikdo si nestěžoval, takže asi se celkem povedl :)

Několik dní jsem po večerech i přes den studovala internet, až jsem narazila na fórum www.dortomanie.cz, kde jsem také strávila notnou dávku času. Finální plán byl takový: kakaový mechový korpus, máslovo-pudinkový kokosový krém a mléčná potahovací hmota

Ačkoliv jsem dort dělala nakonec docela narychlo (no pár hodin to samozřejmě zabralo i tak, ale ideální by byl třeba celý den), nezapomněla jsem ho vyfotit. Co jsem však zapomněla, byla karta v počítači, takže fotka je v nějakém demo modu ve foťáku a bez kabelu, který v Brně nemám, ji z něj nedostanu. Tak jediná fotka dortu, která existuje, je tato :)


Recepty jsou ve výše uvedených odkazech, přesto mám několik poznatků, o které bych se ráda podělila.

Dortový korpus:
  • Těsto ze 4 vajec jsem nalila do dortové formy o průměru 25 cm. Místo korpusu jsem měla asi 3cm placku a zděsila jsem se, jestli ji vůbec zvládnu rozkrojit. Ale šlo to v pohodě, nicméně to byl docela nízký dort.
  • Ještě jsem dodělávala těsto z 1 vejce na 3 muffiny - jeden sežrán jako zkušební, dva pak na dortu tvoří siláky-stěhováky :)


    Kokosový krém

    • Krupici netřeba přidávat, bude to hyperhusté i tak.
    • Pudink to chce opravdu kokosový, s vanilkovým chuť kokosového mléka totálně zanikne.
    • Přidala jsem jen 250 g máslo a cukr podle chuti a i tak mi hromada krému zbyla. Vystačil by na promazání dvou pater i na obmazání dortu jako podklad pro potahovku.


    Potahovací hmota
    • Nebojte se vody! Ona přinjehorším vyschne. Zvlášť když děláte potahovku v horku. Já podle instrukcí pracovala s vodou velice opatrně a pořád mi nebylo jasné, jak se dá šutrem potáhnout dort.
    • Potahovku samozřejmě můžete ochutit třeba mandlovou trestí (já pracovala s trochou růžové vody, také zajímavé), obarvit potravinářskými barvami a nebo i kakaem.
    • Dělala jsem z 300 g mléka a 300 g cukru - hmotu jsem si připravila den předem, tak jsem nevěděla, že z dortu bude jenom tenká placička. Samozřejmě mi nějaká hmota zbyla, ale údajně vydrží v lednici dost dlouho (pokud není upatlaná od krému). Na fóru dortománie jsem také stáhla tabulku spotřeby hmoty, tak připojuji zde.


    Tak nějak jsem už pochopila, proč jsou celé dorty v cukrárnách tak drahé, nikdy bych si vlastně neuvědomila, že ta cena se vyšplhá tam, kam se vyšplhala (i když je jasné, že u krému to hodně naskočilo kvůli kokosovému mléku). Jsem zvědavá, kam se dostaneme s cenou za celý svatební dort (i když to asi raději nebudu počítat :) Naštěstí na svatbě bude jen do 30 lidí :)

    Ranní čtení

    Když mám po ránu čas, nikam extra nespěchám, tak začnu půllitrem vody a internetem.

    Dnes jsem zapnula svůj google reader a přečetla si (zcela náhodně a přesně v tomhle pořadí) následující tři články:


    Co mě ale lehce pobavilo a proč vám to sem píšu - zatímco Lucie byla zděšena nejen na začátku, ale i na konci a nemá potřebu to zkoušet znovu, Catalinu to "FAKT vyděsilo", ale vlastně se to stejně chtěla naučit. No a Meg vypadala nadšeně od začátku do konce, navíc udělala víc druhů, než říkalo zadání :)

    A já jsem z toho rozčarovaná a najednou nevím, jestli bych to někdy chtěla zkusit nebo ne :)

    pondělí 22. srpna 2011

    Zakončení výletu u piva a kávy

    Pokud jste si nevšimli, minulý článek o našem výletu na Klokočnou (V Jiříkově vidění) napsal sám Jiřík - můj drahý a donedávna tichý společník blogu. Skóre včerejšího dne, tedy prvního dne vystavení článku, je 80 přístupů a jeden nový viditelný pravidelný čtenář. To nám přijde moc pěkné a trochu to vypadá, že blog už bude muset psát jen Jirka, ale nedá se nic dělat, já mám na psaní (trošku) víc času a materiálů :)

    O co jsme se ale ještě chtěli podělit.. Z Klokočné jsme ještě došli do Mnichovic, nasedli na vlak do Říčan a řekli si, že ještě skočíme na kafe. Na Říčanském náměstí je už nějakou dobu kavárna Coffee's, do které jsem ale zatím neměla důvod jít, až nyní. O produktech kavárny nemá zas tak moc smysl hovořit, já vám chci hlavně ukázat pár fotek, které jsme vytvořili. Fotograficky žádná sláva (byli jsme unavení po výletu :), ale interiér je tak podivný, že kdybych chtěla nafotit nějakou vintage/royal/cosi kolekci čehosi, tak sem asi zajdu :)




    neděle 21. srpna 2011

    V Jiříkově vidění

    Minulý víkend jsme se s Ájou vypravili na výlet do Klokočné ochutnat středočeskou kuchni. V merku jsme měli dva podniky, jmenovitě U Koryta a U Koně, kde jsme chtěli oslavit první výplatu v nové práci, víkend a vzájemnou partnerskou snášenlivost k rozdílným potřebám výletování.
    Proč zrovna U Koryta a U Koně? O korytu jsme na SCUKu (recenze: U Koryta, U Koně) četli, že majitel je sice svérázný, ale jídlo bohovské, a U Koně má zase vařit vyhlášená kuchařská rodina Sapíků. Takový cíl byl dostatečnou motivací, aby Moravák vkročil do nebezpečných pražských hvozdů.

    Já se těšil na steak, Ája na pivo. Cesta z Říčan pěkným a vlastně docela bezpečným lesem rychle uběhla a před jednou jsme úspěšně stáli u U Koryta. Ale měli jsme smůlu – na dveřích stálo „Dovolená“. Po chvíli focení dveří sice vylezl majitel, který zřejmě tráví dovolenou jako v Ženatý se závazky, ale místo steaku nám neotesaně naznačil, ať už se neobtěžujeme kdykoliv ukázat. (Ten musí mít koule, když takhle jedná se zákazníkem.)
    Náhradní řešení U Koně naštěstí nebylo daleko. 

      
    U Koně to vypadalo jako v myslivecké hospodě. Všude samý obraz, paroží a tmavé barvy. Vizuální stylizace příjemně odkazovala na histori rodiny Sapíků coby šlechtických kuchařů a na českou/staročeskou kuchyni. Ačkoliv jsem spíše na moderní nepřeplácané řešení prostoru, tady jsem se díky tradici hned začal cítit pohodlně (pěkný příklad použití síly příběhu). Unavení pochodem jsme zapadli k jedinému volnému stolu a už u nás byla usměvavá obsluha. 
    Jídelníček byl přehledný a názvy s cenami naznačovaly, že se máme připravit na kulinářský zážitek. Já, naladěn na steak, jsem neodolal Pfefersteaku (medium-rare, spíš do krvava) s pepřovou omáčkou Madagaskar, zeleninou a hranolky za bratru 395Kč. Ája šla do Ladova kotletu s česnekovo-šalotkovu šťávou a bramborovým knedlíkem za hodně slušnou cenu 175Kč. Zatímco jsme čekali, přinesla před nás obsluha couvert v podobě škvarkové pomazánky s bylinkovou houskou. Musím přiznat, že to byla zatím nejlepší škvarkovka, kterou jsem jedl. Jemná, plná chuti, příjemně roztíratelná a v dokonalé harmonii se sušší voňavou houskou. Kdyby ji podávali jako samostatné jídlo, neobtěžoval bych se se steakem. 

    Můj pfefersteak vypadal skvěle, Ájina kotleta taky a s chutí jsme se pustili do jídla. ...pokud máte rádi dobré konce, tady přestaňte číst, ohodnoťe článek a pokračujte ve své denní zábavě...



    Steak nebyl ani zdaleka medium-rare spíše do krvava, ale well-done. To byla první zrada. Ze dvou omáček, které jsem dostal ke steaku, byla jedna pepřově dobrá a druhá bez chuti (která měla být Madagaskarská, to netuším). Ale vrchol přišel teprve s hranolky. Přiznám se, že jsem hranolky v menu přešel s myšlenkou, že to mají Sapíkovi nějak vymyšleno (a kdo jsem já, obyčejný smrtelník, abych rozporoval záměry vyhlášené rodiny kuchařů?). Neměli: dostal jsem hranolky konzistencí i chutí totožné jako v McDonalds. Dokonce byly i stejně přesolené. Nevěřil jsem vlastní hubě.
    Mezitím se Ája u stolu přestala rozplývat nad výbornou smaženou cibulkou a ochutnala i maso. Ladův kotlet byl ve skutečnosti masová kapsa se zelím. A bohužel pro Áju byl stejně bez chuti jako moje omáčka ke steaku. Kéž by tak podávali jen knedlíky s cibulkou.

    Očekávali jsme kulinářský zážitek a odcházeli jsme rozčarovaní. Lekce z výletu do Klokočné je tak jasná: musím se naučit vracet jídlo, které nebude dle mých představ. 

    úterý 9. srpna 2011

    Barvy na talíři

    Máte rádi barevné jídlo? Nemyslím tím obarevné, ale když použijete takové suroviny, které vám vytvoří nejen koktejl chutí, ale i barev. Když mi talíř hraje barvami (přiměřeně), mám pak pocit pestré stravy nejen s pohledu barevného, ale i toho výživového.
    Když se pak navíc jedná o jednohrncové jídlo, nemám důvod ho nemilovat :)


    Vepřové v mrkvi je jedno z mých oblíbených jídel a od té doby, co jsem potkala "vylepšení" u Terezy, ještě víc => již nikdy bez vína a tymiánu! :)

    pondělí 8. srpna 2011

    Ideální léto

    Donedávna pro mě bylo ideální léto někde v lesích na táboře, v přívěsu mezi kozama, nebo aspoň na louce pod širým nebem. Letos se ale nějak stalo, že se žádné lesy, louky, řeky nekonají (nebo ve velmi omezeném množství) a jsem převážně v Brně, uzavřená mezi stěnami a budovami, kterých je víc než stromů a asfaltu více než luk.
    Tudíž když tak přemýšlím nad tím, co je pro mě letos nejvíce letní činnost, tak je to posezení s přáteli a  pivem pod širým nebem. Asi stárnu :)


    pátek 5. srpna 2011

    Letní večeře

    Znáte to -  je léto, horko, vy už sice máte být zhublí do plavek, ale stejně se na vás všude valí "Lehké letní saláty pro vaši postavu!" Dle mého jde hlavně o to, že v létě seženete zeleninu čerstvou a českou. Nicméně někdo někdy vymyslel, že v létě člověk nemá chuť na těžká jídla, tak je ideální šance do sebe zeleninu ládovat. Já tedy nevím, já bych do sebe ládovala klidně i steaky. Ale maso doma není, zelenina je, tak jsem se dneska večer dala na tu lehkou letní stravu.


    Je to jednoduché (a levné), stačí mít doma cottage a nějakou tu zeleninu, já mám tuhle smetanovou sýrověc moc ráda s jemně nakrájenou paprikou, může být i rajče a pórek, jako dnes. K tomu plátek chleba a voilá => večeře.




    Zeleninový salát s cottage sýrem
    (rozpis na 1 ženskou porci :)

    1 paprika
    1 rajče
    0,5 kelímku sýra cottage
    pár koleček pórku
    krajíček chleba

    Cena porci: cca 12 Kč (zelenina ze zahrádky, kelímek sýra cottage kolem 20 Kč)

    Dobrou chuť! :)