pondělí 28. února 2011

Setkání s "kávou"

Dlouho jsem se o žádné své gastrozážitky nepodělila ani tady, ani na Scuku. Jednoduše - začal další semestr, chtějí, abychom něco dělali a já už nemám čas ani vařit, ani chodit do zajímavých a dobrých podniků. Natož psát. 
A je mi to líto.

Tuhle jsem si šla do zámečnictví nechat udělat kopii klíče a po cestě jsem potkala Santiago café/bar v Brně na Veveří (vlastní stránky nemá, dá se najít na facebooku). Ve skutečnosti jsem se na tuhle kavárnu dívala už delší dobu, protože kolem ní jezdím tramvají. Zvenku vypadá velice vkusně. Dali si tady tu práci, že udělali reliéfní omítku, která trochu připomíná obložení dřevem. Zevnitř vykukují zemité barvy a vůbec jsem si si říkala, že tam někdy musím zajít.
No a teď jsem kolem nejela tramvají, ale šla pěšky, měla trochu času, tak jsem si řekla, že jedno rychlý kafe si tam tedy dám!

Vnitřek je opravdu černo-hnědo-béžový. Není to žádný odvaz, i tady narazíte na konferenční stolky z Ikea, ale jinak je zařízení decentní a pěkné.

Je pravda, že mi mohlo být trochu podezřelé, že ve tři nebo čtyři odpoledne tam není ani noha, ale což. Když si dal někdo tu práci se zařízením interiéru, tak by to tu nemuselo být tak špatné. 

Tuhle minirecenzi píšu pouze sem, protože se ještě necítím kávově dostatečně vyspělá, ale přesto si dovolím říct, že špatnou kávu teda sakra poznám.
Objednala jsem si obyčejné espresso. Slečna se mě ještě zeptala, jestli chci větší. Tak jí povídám, že normální. Přinesla mi hrnek jako na capuccino plný neuvěřitelně hořké tekutiny. Ani mléko to nespasilo, takže došlo i na cukr. Kávu jsem vysrkla, šla zaplatit na bar a všimla si špinavé zahnědlé trysky na mléko. Bleh. 

Ani nevím, jestli tu třeba nenabízí nějaké další speciality, ale já tedy rozhodně nemám důvod se vracet.

úterý 1. února 2011

Krátké gulášové zamyšlení

Dneska jsem si tak vařila (vepřový) guláš a vlezla na mě chvilka filosofování. Tedy ne ani tak při samotném vaření guláše, ale spíš pak při jeho ochutnávce. Při vaření se mi totiž stalo to, že jsem do hrnce nasypala nějakou sůl a guláš se stal slaným. Příliš slaným. Takže jsem spíš přemýšlela o tom, jak se té slanosti zbavit.
Nakonec jsem to nějak vyladila a vznikl... No ve chvíli, kdy jsem měla ochutnávací trošku na talíři a přikusovala čerstvý kváskový (koupený) chléb, to byl prostě nejlepší guláš na světě. S největší pravděpodobností bych si řekla "v pohodě guláš", kdyby mi takový výtvor přinesli v restauraci (nižší cenové kategorie :) na stůl. Nebo možná bych mu aspoň vytkla, že játra jsou až příliš uvařená a tuhá.

Hodnocení se ale okamžitě změní, jakmile je to váš výtvor a povedl se (docela). Samozřejmě jsem už udělala spoustu věcí, které stály za starou bačkoru, pár pokusů skončilo i v koši nebo na kompostu, ale to teď není podstatné. Další body navíc totiž pokrm získává, pokud jste ho vařili v podstatě poprvé v životě. A já takovýhle guláš (tedy z půl kila masa a ne z pěti kil pro celý tábor) ještě nezkoušela.


A tak teď guláš leží na plotně a čeká, až ho přendám do krabičky a ponesu za svým drahým Gekonem :)