V Jiříkově vidění

Minulý víkend jsme se s Ájou vypravili na výlet do Klokočné ochutnat středočeskou kuchni. V merku jsme měli dva podniky, jmenovitě U Koryta a U Koně, kde jsme chtěli oslavit první výplatu v nové práci, víkend a vzájemnou partnerskou snášenlivost k rozdílným potřebám výletování.

Proč zrovna U Koryta a U Koně? O korytu jsme na SCUKu (recenze: U Koryta, U Koně) četli, že majitel je sice svérázný, ale jídlo bohovské, a U Koně má zase vařit vyhlášená kuchařská rodina Sapíků. Takový cíl byl dostatečnou motivací, aby Moravák vkročil do nebezpečných pražských hvozdů.

Já se těšil na steak, Ája na pivo. Cesta z Říčan pěkným a vlastně docela bezpečným lesem rychle uběhla a před jednou jsme úspěšně stáli u U Koryta. Ale měli jsme smůlu – na dveřích stálo „Dovolená“. Po chvíli focení dveří sice vylezl majitel, který zřejmě tráví dovolenou jako v Ženatý se závazky, ale místo steaku nám neotesaně naznačil, ať už se neobtěžujeme kdykoliv ukázat. (Ten musí mít koule, když takhle jedná se zákazníkem.)

Náhradní řešení U Koně naštěstí nebylo daleko. 

  

U Koně to vypadalo jako v myslivecké hospodě. Všude samý obraz, paroží a tmavé barvy. Vizuální stylizace příjemně odkazovala na histori rodiny Sapíků coby šlechtických kuchařů a na českou/staročeskou kuchyni. Ačkoliv jsem spíše na moderní nepřeplácané řešení prostoru, tady jsem se díky tradici hned začal cítit pohodlně (pěkný příklad použití síly příběhu). Unavení pochodem jsme zapadli k jedinému volnému stolu a už u nás byla usměvavá obsluha. 

Jídelníček byl přehledný a názvy s cenami naznačovaly, že se máme připravit na kulinářský zážitek. Já, naladěn na steak, jsem neodolal Pfefersteaku (medium-rare, spíš do krvava) s pepřovou omáčkou Madagaskar, zeleninou a hranolky za bratru 395Kč. Ája šla do Ladova kotletu s česnekovo-šalotkovu šťávou a bramborovým knedlíkem za hodně slušnou cenu 175Kč. Zatímco jsme čekali, přinesla před nás obsluha couvert v podobě škvarkové pomazánky s bylinkovou houskou. Musím přiznat, že to byla zatím nejlepší škvarkovka, kterou jsem jedl. Jemná, plná chuti, příjemně roztíratelná a v dokonalé harmonii se sušší voňavou houskou. Kdyby ji podávali jako samostatné jídlo, neobtěžoval bych se se steakem. 

Můj pfefersteak vypadal skvěle, Ájina kotleta taky a s chutí jsme se pustili do jídla. ...pokud máte rádi dobré konce, tady přestaňte číst, ohodnoťe článek a pokračujte ve své denní zábavě...

Steak nebyl ani zdaleka medium-rare spíše do krvava, ale well-done. To byla první zrada. Ze dvou omáček, které jsem dostal ke steaku, byla jedna pepřově dobrá a druhá bez chuti (která měla být Madagaskarská, to netuším). Ale vrchol přišel teprve s hranolky. Přiznám se, že jsem hranolky v menu přešel s myšlenkou, že to mají Sapíkovi nějak vymyšleno (a kdo jsem já, obyčejný smrtelník, abych rozporoval záměry vyhlášené rodiny kuchařů?). Neměli: dostal jsem hranolky konzistencí i chutí totožné jako v McDonalds. Dokonce byly i stejně přesolené. Nevěřil jsem vlastní hubě.

Mezitím se Ája u stolu přestala rozplývat nad výbornou smaženou cibulkou a ochutnala i maso. Ladův kotlet byl ve skutečnosti masová kapsa se zelím. A bohužel pro Áju byl stejně bez chuti jako moje omáčka ke steaku. Kéž by tak podávali jen knedlíky s cibulkou.

Očekávali jsme kulinářský zážitek a odcházeli jsme rozčarovaní. Lekce z výletu do Klokočné je tak jasná: musím se naučit vracet jídlo, které nebude dle mých představ.